Čundr s vonty 18: RabštejnRabštejn

My če-ka-li pek-lo a za-tím při-šel flám___. Parafrází na text slavné country písně můžeme začít vyprávění o vandru tak nezbedném, že otočil naruby vše, co jsme si doposud spojovali s vandrováním. O vandru, který si dokázal vyhodit z kopýtka natolik, až sám přestal být vandrem. O vandru, který se stal historicky prvním, nefalšovaným Čundrem s vonty.

Možná to byl jen zvláštní souběh okolností a energetických polí. Anebo to bylo tím, že Vandr s vonty právě oslavil svou plnoletost? Jisté je, že Řehys opět překvapil a naservíroval nám něco, na co jsme se nemohli ani ve snu připravit. Bez servítek nám nacpal do chřtánů tolik zábavy, že jsme to ani nedokázali unést.

Všechno je v normálu

A přitom ještě několik dní před odjezdem nenasvědčovalo nic tomu, že by se tento vandr měl jakkoliv odklonit od běžného úzu. Pár týdnů před vandrem přišla pozvánka s nepochopitelným textem (na což jsme už u Řehyse zvyklí) a jak se blížil termín akce, začaly do médií probublávat články o hrozících přívalových deštích. Všechno dle klasického vzorce. Bylo tak nadmíru jasné, že si Řehys svou tradici podzimních pekel přenese i na jaro, a my zažijeme první ročník ŘJP (Řehysova jarního pekla).

A to hádání trasy. Letos to bylo snad ještě méně pochopitelné než kdy dřív. Jako by Řehysova AI začala halucinovat, či co. Prostě nepochopili jsme nic. Snad vy budete úspěšnější:

First light, still standing

First Light nemusí být jen ráno. Může to být první jiskra, nový oheň nebo chvíle, kdy se něco zlomí správným směrem. Není to velká změna najednou — spíš malý moment, kdy víš, že začíná něco dalšího. Still Standing, jsme tady. Došli jsme sem, ustáli, co bylo potřeba, a můžeme pokračovat. Spolu. Dohromady to znamená jediné: i když se věci mění, pořád máme kam jít. Možná jinak než dřív, ale o to zajímavější to bude.

Nicméně tento shluk náhodně generovaných slov opravdu začal dávat smysl až na konci vandru. Ale to bych předbíhal. Vedle něho se pak splnila už jen jedna jediná Řehysova predikce, a to: „Neděle si ponese důsledky ze sobotního rozhodování.“ Všechno ostatní, včetně trasy, jsme totiž mohli s klidem zahodit do koše.

Něco je ve vzduchu

Kdyby se tu náhodou našel někdo, kdo z nápovědy nepoznal plánovanou lokalitu, tak vězte, že to byla trasa ze Žlutic do Žihle, takzvaný Ž~Ž speciál. Respektive původně plánovaná trasa vedla úplně jinam, a vlastně ani tato výsledná trasa neplatí pro vonty jako celek.

Něco bylo už od začátku vandru ve vzduchu. Takový podivný mix na jedné straně dlouhodobé frustrace, a naopak na druhé straně extrémního uvolnění. U každého z nás pramenily tyhle síly z jiných zdrojů. Pojďme si to radši rozebrat do detailu. Začněme u Šátise. Ten pouhý den před odjezdem zdárně dokončil svou celoroční volební kampaň, aby obhájil post předsedy SVJ Tylovky a mohl tak začít naplňovat svou desetiletou vizi baráku. Nedovedete si představit, jaký stres z něho musel spadnout, když konečně jednohlasně zvítězil.

Jako druhého tu máme Řehyse. Potkáváme se konečně v den odjezdu na nádraží a nestačíme se divit. Vítá nás s chlebíčky v ruce a s podezřelým úsměvem na rtech. Je nám to sice divné, ale neupejpáme se a začínáme koštovat. Až později se dozvídáme, že to byl úsměv skrz zaťaté zuby, stejně jako ve slavném meme, Hide the pain Harold.

Proč? Ze stejného důvodu, jako u Velkého vonta, jenž se na chlebíčky vrhl jako první. Pracovní nasazení, stres z nejisté budoucnosti, jestli AI nepřebere jejich práci, a do toho veškerá logistika ohledně rodinných aktivit, dětských kroužků a spousty dalších činností jsou hodně i na otřelého matadora Řehyse, natož na Ondru, který se s novou rolí teprve sžívá. A všichni si ještě dovedeme živě vybavit, jak náročné jsou první týdny pro novopečené tatínky. Není divu, že se své strasti a nervy snaží zahnat dobrým jídlem a chvilkou pohody.

Nasedáme do téměř prázdného vlaku směr Žlutice a otevíráme tradiční první vlakové pivo. Tímto oslím můstkem se dostáváme ke mně. Po dvou dekádách skrývané závislosti na nikotinu jsem se konečně rozhodl s tím něco udělat a nadobro s jakoukoliv formou nikotinu skončit. Už měsíc jsem kompletně nicotine-free. Jenže svobodou bych to moc nenazýval. Nutkání cítím úplně všude a po pivě, jídle, a především na vandru je ta chuť zdaleka největší…

Vladař

No, a zhruba v tomhle rozpoložení jsme se dostali na start vandru, do Žlutic. Nemůžete se nám divit, že to dopadlo, jak to dopadlo. Začali jsme zostra hned od první hospody. Nejprve jsme žertem zavzpomínali, jak jsme si tenkrát v Bílině (mimochodem také na Řehysově vandru) ve stejném podniku dali oběd a po pár hodinách i večeři, abychom si to samé co nevidět zopakovali znovu.

Jak je vidět z fotodokumentace, už od prvních chvil si jel každý to svoje. Řehys si objednal plný talíř kachny s variací knedlíků, Ondra láskyplně koketoval s dezertem, Šátis spokojeně rozdával rozhovory do médií a já na fotkách radši ani nejsem.

Přestože se nám podařilo spořádat oběd a za chvíli nato i večeři, nebylo to tentokrát kvůli tomu, že bychom nějak extra vysedávali. Spíš je nám všem okolo čtyřicítky a máme rádi jídlo. Nakonec jsme byli schopni vyrazit ven ještě za světla. Pravda, oproti srovnávanému vandru jsme vyjeli z Kladna o pár hodin dřív, a hlavně jsme šli na jaře, kdy se nestmívá tak brzy.

Ze žlutické hospody jsme vyšli na příjemnou, svěží cestu v květnovém předletním počasí.

Prošli jsme kolem rybníku a trati a ve večerních hodinách (byť stále ještě se zbytky světla) jsme vystoupali až na vrchol hory Vladař, abychom se mohli ohlédnout za sebe a vychutnat si poslední dnešní výhledy.

Vladař byl jedním z původně zamýšlených míst ke spaní, kdyby se náhodou první večer protáhl. Jenže úplně ideální místo na spánek to takhle na vrcholu hory nebylo. Hlavně ale nebylo ještě tak pozdě, abychom nemohli pokračovat.

Ani si nepamatuju, že bych kdy na Řehysově vandru chválil. Ale tady jsem si nemohl pomoci. Atmosféra raně letní noci a nádherné scenérie byly tak pohlcující, že jsem neustále jen opakoval: „Wau, to je fakt paráda! *To bych v nejmenším koutku duše nečekal.“*Nebylo to ale zdaleka všechno. Zanedlouho vytáhl Řehys svou nejsilnější zbraň a ukázal, kdo je pravým špíčkovým bohem a opravdovým Vladařem okamžiku.

Řehys a ty jeho špíčky… 🥰🥰 Mimochodem s touhle fotkou bych mohl z fleku do finále Czech Press Photo, jako esencí nefalšovaného vandráctví.

Když jsme se řádně osvěžili a nasytili, nechali jsme Vladaře za sebou a po noční silnici jsme pokračovali k nejbližšímu lesu. Za první noc jsme tak ušli solidních 12 km. Co bychom za to následující den dali.

Palouček střídá palouček

Probudili jsme se do slunečného rána. Po krátkém rozjímání jsme se postupně vypakovali. Dokonce i Šátis si už natrénoval, jak sbalit svou bagáž do přijatelného času.

Seběhli jsme dolů do údolí, do kaňonu řeky Střely. Ani jsme si nestihli rozhýbat nohy, když jsme po zhruba čtyřech kilometrech narazili na první palouček. Zkusmo jsme jen prohodili, že je to super místo na pauzu, a ani nečekali, že bychom se mohli zastavit.

Řehys ale překvapil a pauzu povolil, a dokonce sám pokynem navrhl, ať si otevřeme pivo. Přišlo mi to divné, že nikam nespěchá, ale zpětně je to zcela logické. Bylo teprve dopoledne a my už v tu chvíli byli daleko za půlkou celé sobotní trasy.

Když jsme se přeci jen zvedli, pokračovali jsme údolím dál směrem k Rabštejnu.

Putovali jsme po rozkvetlé louce, až jsme dorazili k brodu. Čekalo nás zde velké dilema. Buď pokračovat suchou nohou, ale zacházkou po turistické cestě, nebo se osvěžit, výrazně si to zkrátit a současně i zpříjemnit. Není asi pochyb o tom, jakou variantu jsme vybrali. Jediný, kdo chvíli brblal, byl Šátis, ale zase jsme všichni chápali, že nandavat na mokrou nohu jeho prstové ponožky není nic dvakrát záživného.

Ale i Šátis se nakonec podvolil a my tak bez nehody prošli místy celkem hlubokým brodem. Za naši snahu nás vandr odměnil perfektním výhledem na hrad z místa, které přímo křičelo: „Jsem král paloučků, lehni si na mě.“

Volání vandru jsme vyslyšeli a přesně to jsme udělali. A navíc jsme si tu nafotili i další fajnové fotky do alba.

Na paloučku u Rabštejna jsme strávili další dobrou půlhodinku, až nám to skoro bylo trapné, že dneska víc ležíme, než chodíme. Ale byla to absolutní paráda.

Rabštejnský průnik

O pár set metrů dál si Řehys vynutil další zastávku. Dostali jsme se na téměř posvátné místo. Rabštejn a jeho nejbližší okolí se totiž staly historicky prvním místem vontského průniku. Místem, kde se poprvé v historii protly trasy dvou různých vandrů. Přesně tudy jsme na Jesenickém ŘPP (původně odshora a nyní zespoda) došli na tuto trasu. Nebýt map, neměli bychom šanci si toto místo vybavit. U zmíněného vandru bylo celé okolí zahaleno neprostupnou mlhou.

Na oslavu jsme si dali panáčka a pokračovali do Rabštejna najít nějakou hospodu na oběd. V nohách dnes máme příjemných 6 km, plných pohody a odpočinku. Netušíme, že poslední kroky směřující k ceduli Rabštejn nám také definitivně odpočítávají konec našeho společného vandru. Brzy se měly naše cesty rozklížit.

Samozřejmě v tu dobu nevíme nic. Zklamaní procházíme kolem hostince U Kamenného mostu, se kterým jsme počítali na oběd, ale kde právě v tu dobu probíhala svatba. V kavárně Četnická stanice si dáváme makronku a kafe a vysíláme Ondru na průzkumy. Zajímá nás, jestli je otevřeno U Laury, v poslední možné hospodě na nadcházejících 15–20 km, která se ale nachází v mírné (500 m) zacházce. Máme štěstí, otevřeno opravdu je. Rozhodující slovo má ale vychillovaný Řehys. Tento dříve nekompromisní vůdce, který by jakékoliv zacházky netoleroval, teď jen mávne rukou a hospodu povolí.

U Laury

Tedy, jestli to bylo štěstí, spravedlivě ukáže až budoucnost. Jisté ale je, že jsme si konečně mohli dát teplý oběd. Taky už bylo lehce před druhou hodinou a na jídlo nejvyšší čas. Kdo mohl tušit, že za dalších 12 hodin budeme sedět na tomtéž místě a noc v tu chvíli ještě zdaleka nebude končit. I když, jak pro koho…

Atmosféra U Laury byla skvělá. Jídlo bylo přesně takové, jaké jsme na vandru potřebovali – mastné a masité. A pivo… pivo jako křen. Navíc se hospoda postupně začala plnit pohodově naladěným trampským osazenstvem. Do toho kolem nás lítala rázná, ale velmi milá hostinská, Maruška, která nám nosila pivo automaticky, když viděla, že se blížíme ke konci půllitru. A k tomu nás začala lákat na večerní muziku.

Nebylo těžké se zapomenout. Kolem páté hodiny odpolední se vše lámalo. Dávali jsme si poslední pivo, na jehož konci jsme byli stejně na vážkách jako před ním. Hlava nám sice říkala, že bychom měli jít, ale tělu se nechtělo. V těchto chvílích jsme spoléhali na pevného vůdce, který zavelí a my vypadneme. Jenže Řehys byl tentokrát úplně stejně v rozpacích jako my a nechal se slyšet, že na jakékoliv časy už úplně rezignoval. A aby bylo dílo dokonáno, v tu chvíli začala hrát kytara a hospoda sborově zpívat. Bylo rozhodnuto.

A právě v tu chvíli se naplno ozvala i moje potlačovaná závislost na nikotinu. Nejprve jsem vyžebral jednu cigaretu od vedlejšího stolu, abych si za pár okamžiků koupil svoji vlastní krabičku. Pivo a panáky tekly proudem. Celá hospoda brzy tančila, zpívala a burácela smíchem. A já do toho pálil jednu za druhou, jako by nemělo býti zítřka. Až v tu ránu opona spadla, světla zhasla. Totální blackout v mojí hlavě. Horko těžko jsem se dopotácel na toalety vypumpovat žaludek, abych následně usnul na stole.

First light, still standing

Co se tedy dělo mezi devátou večer a sedmou ráno, si vybavuji jen velmi útržkovitě. Zřetelně mám před očima jen to, jak jsem apeloval na Řehyse, že je mi blbě a ať už jdeme spát. Načež jsem se opakovaně probouzel stále na stejném místě u stolu, jen kolem mě vždy seděli jiní lidé. Pamatuji si ještě, jak jsme se konečně nad ránem alespoň přesunuli k hradu, kde jsem okamžitě zapadl do spacáku, zatímco ostatní vontové s partou trampů rozdělali oheň a zpívali, tančili a údajně i prozkoumávali zákoutí v hradní věži. A co jsem nepochopil dodnes, v jejich věku vydrželi na nohách až do východu slunce. Řehysův slogan k vandru tak najednou získal zcela nový smysl.

Když se kolem sedmé ráno konečně chystali na lože, já měl za sebou dobrých deset hodin polospánku. Slunce už solidně pálilo a na zřícenině nebyla troška stínu. Nedovedl jsem si představit, že se tam budu ještě několik hodin převalovat a čekat, než se ostatní prospí. A taky jsem byl pěkně nasranej na Řehyse, že to neukočíroval a nechal mě se v tom vykoupat.

Chvíli jsem ještě ležel, přemítal a nechával dopadat ostré paprsky slunce na mou hlavu, až se mi začalo potit čelo. Mlčky jsem pak radši vstal, sbalil si věci a v tichosti odešel pryč, zatímco uvnitř mě vřela zloba. Z Rabštejna tak vedly cesty dvě. Jedna přímá, kterou šli ostatní vontové, a jedna dlouhá, moje, která do velké míry kopírovala původně naplánovanou trasu.

Očistec

Ano, neděle si opravdu nesla následky předchozích rozhodnutí. Přesně jak Řehys předpovídal. A asi by mě nikdy ve snu nenapadlo, že se naše cesty můžou takhle zásadně rozejít. Ještě více než tři měsíce po vandru jsem v sobě cítil doznívající hořkost. Jako by tam tenkrát umřel kus něčeho vontského.

Prostě jsem ráno vstal a bez rozmyslu šel, netuše, kam mě cesta zavede. Věděl jsem jen, že mám jít po zelené, kolem řeky Střely. Byla to úchvatná cesta panenskou přírodou kaňonu, na JTS jednoznačně 10 z 10. Říkal jsem si, jak geniální trasu celého vandru Řehys vlastně vybral, abych si hned nato posteskl, že ji nemám s kým sdílet.

Tím, že jsem vyrazil celkem časně ráno, dostala trasa i zvláštní kouzlo. Cestou jsem potkával ve spacácích zabalené skupinky trampů, které jsem si přesně pamatoval ze včerejšího mecheche U Laury. Brzký start byl zároveň jediná možnost, jak dojít v normálním čase. Rozložení trasy totiž nebylo úplně nejšťastnější. Za první dva dny jsme ušli 18 km a na poslední dopoledne mi v kocovině zbylo celých 23 km.

Cesta tak byla pěkným očistcem. Především její druhá polovina, kdy se kluci už konečně probrali a domluvili jsme se, že se nakonec potkáme v Žihli. Chybělo mi ještě dobrých 11 km a měl jsem na to tak dvě hodiny. Nasadil jsem tempo po silnici a šel hlava nehlava. Až když jsem definitivně zjistil, že bych musel běžet, abych stihl vlak, vykašlal jsem se na to a užil si poslední přírodní úkazy místního kraje, Odlezelské jezero a vodopády.

Shledání U Kiliána

Konečně jsem dorazil až do Žihle. Totálně vyčerpaný jsem se doplahočil ke Kiliánovi. Musím říct, že Restaurant U Kiliána se pomalu stává naší největší vontskou záchrannou stanicí. Když je nejvíc ouvej, objeví se Kilián. Před sedmi lety to bylo po dvou dnech jediné místo, kde jsme se mohli najíst. Tentokrát jsme měli problém přesně opačný. Byli jsme doslova přesyceni zábavou. Připomnělo mi to školní povinnou četbu, Neila Postmana a jeho knihu Ubavit se k smrti.

Byl jsem na kluky furt namíchnutý. Ale když jsem je viděl, v jakém stavu dorazili, bylo mi jasné, že si prošli mnohem větším peklem než já. Ve vlaku mi potom vyprávěli, jak spali pouhé dvě hodiny, během kterých na ně pálilo přímé slunce. Dojít potom v tom stavu, byť jen pár kilometrů, byl takřka nadlidský výkon. A právě kofola a česnečka U Kiliána byly jejich jedinou záchranou, aby vůbec dokázali tento rozverný čundr dokončit.

Když tak nad tím přemýšlím, my jsme nakonec opravdu zažili peklo – Řehysovo jarní peklo. A mnohem rafinovanější, než bychom si mohli představit. Možná by tedy, stejně jako minule, stálo za to Kiliána vyjmout z Řehysova vandru a přidat ho jako součást toho mého příštího – poprvé v životě – podzimního vandru. Věřme, že zbytky hořkosti do té doby kompletně vyprchají a my si užijeme pravý návrat k vandrování.